Dovolil jsem si vypůjčit Hlinomazovu hlášku z filmu Limonádový Joe, abych měl nějaký přitažlivý titulek. Původně se tahle kapitola měla jmenovat "Co mne bere", ale to není marketingově tak zdařilé.
Zkusím popsat, jak by mělo vypadat takové mučeníčko, které by mne opravdu uspokojilo po všech stránkách. Neboli máme teď vánoce, tak si zkusím představit, co bych si tak přál od ježíška zažít. Tedy ne, že by mi to dělal přímo ježíšek, rozumíme si...
Předem je také nutno říci, že fantazie je jedna věc a realizace druhá. Co si člověk vysní, že bude super, nemusí být, když dojde k činu, úplně to pravé. No ale nebudeme si dneska kazit náladu realitou a oddáme se zcela příjemné fantazii.
Představuji si nějakou kobku v podzemí, kam jsem byl hozen dvěma policistkami, které mne přistihly při potulce. Zákony proti mužům přitvrdily a žádný se teď nesmí potloukat venku bez své paničky. V kobce jsem strávil celou noc.
K ránu se otvírá mříž do chodby, vstupuje urostlá policistka s obuškem, párkrát mne cvičně přetáhne, abych nedělal při transportu problémy, nasadí mi okovy na ruce a na nohy a vede mne k výslechu.
Výslechová místnost je zařízena jako mučírna, tady jsou povoleny všechny metody k vynucení přiznání, žádná politická korektnost.
V místnosti sedí vyslýchající vyšetřovatelka, černovlasá s rýsujícími se velkými prsy pod bluzou. U psacího stroje sedí zapisovatelka, malá, též černá.
Policistka mne usadí na židli a stoupne si za mne, vyšetřovatelka začíná výslech. Kdo jsem, co jsem zač, co jsem tam dělal. Mlčím. Vyšetřovatelka pokyne policistce, ta ze mne třemi zkušenými pohyby strhne oblečení a povalí mne na zem. Pak mi dá mezi nohy rozporku, abych je nemohl dát k sobě. Vyšetřovatelka tentokrát pokyne zapisovatelce, ta vstane ze židle, rozběhne se a kopne mne do varlat. Pak ještě dvakrát. Jsem znovu tázán na tytéž otázky, tentokrát už raději odpovídám.
Padají další dotazy. Vyšetřovatelce se zdá, že odpovídám nějak neochotně, tak pokyne policistce, ta vytáhne moje nohy za rozporku do výše, takže varlata a šourek jsou nekryté zbruba ve výši kolen. Přichází sama vyšetřovatelka s pravítkem a několikrát mne vší silou přetáhne přes moudí. Pak se táže znovu. Znovu rány.
Konečně je výslech u konce, vyšetřovatelka oznamuje ortel. Za potulku budu potrestán 100 ranami, moje majitelka pak pokutou (za kterou mne pak také jistě doma ztrestá).
Jsem upoután na lavici, urostlá policistka bere do ruky rákosku a začíná mne vyplácet. Pěkně pomalu, se švihem.
Zapisovatelka počítá, vyšetřovatelka to sleduje. Občas se zapisovatelka splete a začne počítat od začátku, takže těch ran je nakonec asi dvě stě. Dvě rákosky se při exekuci zlomí.
Pak jsem odveden zpět do cely a čekám, až si mne vyzvedne panička.
Veselé vánoce :-).
2024 ©